reklama

Jsme na Facebooku! Koukni, co je nového.

Seriál na Studenta.cz Závislost na technologiích: Jsou technologie drogou moderní doby? Nejsme na nich tak nějak... závislí?

 

Seriál na Studenta.cz

Studium v zahraničí

Studium v zahraničí

Vše, co potřebujete vědět o studiu v zahraničí!

Všechny díly seriálu zde

Příběh Terezy: Jak během studia procestovat svět (díl 1. – Vídeň a Tchaj-wan)

19.2.2015 / Studentský život

V deváté třídě jsem si podala přihlášku na gymnázium ve Vídni, proč? Abych dokázala své učitelce němčiny, že mám na víc, než na trojku, kterou mi každý rok psala na vysvědčení. Nikdy nezapomenu na ten pocit, kdy sedím první večer na parapetu v pokoji dívčího internátu a koukám z okna na noční Vídeň, kterou zdobí pomalu se otáčející Ruské kolo.  

Pocit nervozity, napětí a zároveň štěstí a nedočkavost z blížícího se dobrodružství. Impuls, který nastartoval mou lásku k cestování, dálkám a touze poznávat nové kultury, přátele a hlavně zažívat pocit volnosti. Obrovskou oporu jsem měla u rodičů, kteří během svých studií vycestovali tak maximálně na dovolenou k Balatonu a vždy mi chtěli dopřát to, co sami kvůli režimu neměli. 

Máme neuvěřitelné štěstí, kolik možností k vycestování během studií máme. Já se hned zamlada zapojila do středoškolských mezinárodních organizací a díky tomu vycestovala na různé zahraniční konference. První momenty, kdy se člověk naučí odbourat strach z projevu v cizím jazyce před desítkami lidí. Volba vysoké školy pak byla jasná – Univerzita Hradec Králové, Fakulta Informatiky a Managementu. Proč? Protože nabízí pestrý výběr zahraničních stáží a to hned několikrát během studia. Já osobně vycestovala třikrát – dvakrát studijně a jednou pracovně. Má strategie se vyplatila a inženýrské studium si nyní dodělávám na VŠE v Praze, kde jsou možnosti sice téměř neomezené, ale konkurence je obrovská a málo kdo si splní svůj cestovatelský sen.


Má první stáž byla na Tchaj-wanu, v roce 2011. Tak to byla opravdu výzva! Asi tři měsíce před odletem začaly přípravy, které zahrnovaly vyřízení víza, četná očkování a promýšlení cestovatelských aktivit. I když jsem vůbec netušila, co mám od svého prvního kontaktu s Asií čekat, v jedné věci jsem měla jasno. Chci toho vidět co nejvíc a investovat klidně všechny své úspory, protože kolikrát přijde taková šance. 

Přes rozsáhlou přípravu a pročítání různých průvodců a webů jsem se od prvního dne na půdě Asie nepřestávala divit. Cesta započala v Thajsku. Neuvěřitelné dva týdny plné zážitků z překrásných chrámů, milých lidí, všudepřítomných prostitutek, pobíhajících krav v ulicích Bangkoku, první střet s džunglí,  první divoká jízda na slonovi, první zjištění, že švába jen tak nezabiješ a to ani botou, první transsexuální letuška, první pravá thajská masáž, která vážně bolí, první thajské jídlo, které vám vypálí zažívací ústrojí. A také první strach o život.


Za celých šest měsíců jsem se podívala do Thajska, Indonésie, Malajsie, Hong Kongu a Macaa, dále do Číny a samozřejmě jsem cestovala i po Tchaj-wanu, ale poměrně omezeně vzhledem k četným zemětřesením, záplavám a tajfunům, které v roce 2011 zlobily tento kout světa - nás a statisíce lidí, které zasáhlo ničivé tsunami jen pár centimetrů na mapě od nás. 

Hadí pelíšek v pračce

Asijské dobrodružství bylo okořeněno tolika zážitky, že těžko vybírám ty nejsilnější. Určitě se mezi ně zařadí pozorování delfínů při východu slunce na otevřeném moři na Bali, procházka po Velké čínské zdi, bohoslužba v hinduistickém chrámu v Kuala Lumpur, noční řev džungle na Borneu, potápění v thajském moři, které se podobalo akváriu s pestrými rybkami, ochutnání hada – prý pro krásu, účinky zaručeny, sdílení pokoje se šváby, ještěrkami a netopýrem, ponaučení z toho, že pračka se musí po použití zavírat, aby si tam neudělal pelíšek had, že romanticky vypadající rýžová políčka jsou ve skutečnosti plná prudce jedovatých kober, že utrhnout si mango na stromě může znamenat přímý kontakt s tarantulí, že Číňanů je opravdu, ale opravdu hodně!  A nejsilnější pocit? Asi ten, že jsem poprvé v životě viděla chudé lidi, kteří umí být šťastní a radují se ze života. Často jsme v džungli narazili na obyvatele žijící v provizorních chýších, bez peněz a materialistických možností, jaké máme my. Tihle lidé však mají něco, co málokdo z nás v sobě dokáže najít – neuvěřitelně zvonivý a nakažlivý smích. Já osobně ho kolem sebe moc často neslyším.

Drsné studijní podmínky – žádný sex, ani alkohol

Samozřejmě jsme kromě cestování museli chodit i do školy. Což byl teda zážitek sám o sobě jedinečný. Univerzitní kampus se nacházel necelou hodinu cesty od města Tainan, kdesi uprostřed pustiny a rýžových polí. Podmínky pro život zde byly pro evropské studenty dost drsné – žádný alkohol, dívky a chlapci bydlí odděleně a smí se navštěvovat pouze ve výjimečných situacích a s povolením vedoucí koleje. Kluk, který se rozhodne s takovým povolením do dívčí části kolejí vstoupit, je povinen mít po celou dobu oblečenou žlutou vestu. 


Celkem nás bylo sedm zahraničních studentů na celé univerzitě, což mělo své výhody i nevýhody. Výhodou byl individuální přístup od vyučujících, kteří měli dostatek prostoru na hodinách se nám věnovat. Z hodin byly určitě nejzajímavější konverzace mandarínštiny a kaligrafie. Často se stávalo, že hodiny probíhaly v angličtině a mandarínštině zároveň – vrcholem zmatku pak byla hodina španělštiny, která probíhala bez anglicky mluvícího kantora. Slovo zmatek docela dobře vystihuje náš pobyt na tchaj-wanské univerzitě. Úplně přesně jsme nechápali naše povinnosti, ale všichni byli moc milí, neustále se usmívali a přikyvovali. Studenti v nás viděli exotické vetřelce, pro jistotu si drželi odstup, což jak nám později bylo vysvětleno způsoboval fakt, že mají poměrně zkreslené informace o evropském studentském životě, podle kterých většinu času trávíme pod vlivem alkoholu, drog a ve víru nevázaného sexu. 


Jestli bylo zkouškové náročné, nemohu posoudit, jelikož jsem poslední dny trávila v nemocnici s trombózou. Přes veškerou hrůzu a strach jsem zažila něco neuvěřitelně milého – učitelé mě přišli navštívit, jiní alespoň zatelefonovali, někteří nosili květiny, jiní dobroty pro zlepšení nálady a večer před mým propuštěním dokonce uspořádali slavnostní večeři na mém nemocničním pokoji. Kdo by se takové pozornosti dočkal u nás?

Po šesti měsících strávených na Tchaj-wanu mi přišlo neuvěřitelně krásné být zpět v kultivované, čisté a voňavé Evropě. Zkušenost to byla nevyčíslitelně hodnotná a stále je na co vzpomínat.

Text: Tereza Štěrbová

Diskusní fórum

reklama
reklama
reklama